České dějiny si v posledním století libují v periodě dvaceti let, jako by právě to měla být ideální doba odměřená našemu státnickému výkonu. Tedy činům, pomocí nichž máme dokázat, že si vlastní stát skutečně zasloužíme. Dvacet let času dostala kdysi Masarykova republika. Dvě dekády trval v Československu i domácí pokus o tzv. socialismus, než jej v poslední už trochu svobodomyslnější etapě rozjezdily pásy ruských tanků. A zhruba dvacet let měl pak k dispozici stejnými tanky dosazený vazalský režim, který svoji vládu označil slovem normalizace.
Přitom dvacítku jako etalon národní schopnosti poradit si s příležitostí, jež nám naše státní existence přináší, máme na svém kontě i nyní. Minulý týden zaznamenalo Česko dvacet let od formálního návratu do společenství západních evropských států sdružených pod hlavičkou Evropské unie.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 29 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
